Jako dítě jsem se psů bála, takže mne (ani mé okolí) ani ve snu nenapadlo, že jednou ze mne bude vášnivá kynoložka. Za to, že už 15 let jsem vlastněna „lidmi ve psí kůži, tlačenkama, smraďochama“ atp. prostě bassetama , může Alena Bartošová-Lysenková, která se jednoho zářijového dne roku 1992 nastěhovala na vedlejší pokoj koleje ČZU V Praze Suchdole. Alena v té době vlastnila bassetí pár – Dollara Dlouhý Lovec a Patricii Dominik, které měla na škole s sebou a bydleli na zahradě Veterinární fakulty. Jelikož jsem nikdy v životě basseta neviděla, šla jsem se s ní na ně ze zvědavosti podívat. A byla z toho láska na první pohled! Téměř ihned jsem si zamluvila štěně a tak v listopadu 1993 se mnou domů do Veselí n/M jel v tašce Albert z Masamíle, kamuflován jako dárek pro mamku, aby jí doma samotné nebylo smutno, když jsem pořád v Praze.

 U Alberta brzy vyšlo najevo, že co se povahy týče nemá to, co dělá basseta bassetem – milou vyrovnanou povahu. Měl syndrom dominantní agresivity a já jsem si s ním za jeho poměrně krátký život (7,5 let) užila hodně krušných chvil. I přes problémy s ním mi basseti natolik učarovali, že jsem se již asi po roce rozhodla pořídit si basseta dalšího, tentokráte pokud možno s typickou povahou. Jelikož jsem však zjistila, že s typičností povahy by mohl být u štěňat v ČR v té době trochu problém, začala jsem hledat v zahraničí. Přelomovou pro mne byla návštěva Světové výstavy v Bruselu v roce 1996. Nejen v tom, že jsem tam viděla ve stavbě korektní bassety a jejich téměř profesionální předvedení majiteli, viděla jsem poprvé přední Evropské chovatele, seznámila se s pár lidmi s nimiž mne pojí přátelství dodnes, ale zejména proto, že jsem se tam seznámila s paní Marinou Ernestovnou Antonovou ze Sankt Petěrburgu (Leningradu), která může za to, že se ze mne stala chovatelka!
 

 Při mé návštěvě u Mariny v Petěrburgu mi darovala fotky Moky Dos Sete Moinhos, která se nám na světovce oběma líbila nejvíce a dodala mi odvahy napsat jejím majitelům – Vincenzovi a Patrizii. Ti mi odpověděli. Jelikož v té době měli první vrh Moky, rozhodla jsem se zajet na štěňata podívat. A tak jsem v mrazivých povánočních dnech roku 1996 sedla na autobus a jela do Itálie. Jak se mi později Patrizia svěřila, kdybych k nim tehdy nepřijela a nepřesvědčila je svým nadšením pro plemeno, že jsem vhodným adeptem na majitele štěňátka od nich, štěně by do východní Evropy v té době vůbec neprodali. A tak se stalo, že mi v srpnu 1997 do Prahy přivezli kůžatý neohrabaný uzlíček, dceru Olde Fashion Racing with the Moon a Moky, se jménem Nora Pois.

 Nora již od útlého dětství projevovala svoji flegmatičnost a jako malé štěně odmítala chodit. Byla tak extrémně klidnou, milou fenkou, že se mne neustále držela a nikdy v životě neutekla při procházce na volno. Tvrdila jsem, že je to nejhodnější basset ve Střední Evropě, jelikož jsem stále měla její protipól – Alberta. Její povahu trefně charakterizovala moje průpovídka: „Víte jak poznáte opravdu flegmatického basseta? Že si při kadění opírá hlavu o zem!“. Nora začala svoji výstavní kariéru na Evropské výstavě v Janově a od těch dob držím tradici, že KAŽDÁ moje další bassetka je poprvé vystavována na Evropské nebo Světové výstavě. Nora absolvovala během roka a půl více jak 20 výstav, ale jelikož ji absolutně nebavilo chodit v kruhu a já jsem jí poté, co mi na MVP v Brně u E.Capra v kruhu usnula, řekla: „No nic nebudu tě trápit , s výstavama končíme!“ Její poslední výstavou byla na podzim 1999 mezinárodka ve Strasbourgu, kde získala res.CACIB. Nora byla úžasně fotogenická, nádherná když stála nebo seděla, pohyb však nebyl její silnou stránkou díky anatomickým nedostatkům. Nebyl to basset do lesa, před větví přes cestu zůstala stát, nějaké přeskočení nepřicházelo v úvahu a dokázala popoběhnout jen kvůli jídlu. To bylo jejím celoživotním koníčkem. Perokresba (od Marty Mastné) její fantastické hlavy se stala logem ch.st. Prdlavka a její sedící foto od Renaty Hoffman často zcizovanou a publikovanou fotografií. Např. Maďarský klub honičů měl její foto v logu.

    Nora  

foto: R.Hoffman

Nora byť 3 krát kryta nikdy nezabřezla a tak mi nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po nové fence, která by založila chov Prdlavka.

Dovolím si malou odbočku, zřejmě se ptáte jak jsem přišla na tokový kuriózní název. To bylo tak. Když na jaře 1997 bylo jisté, že ke mně poputuje fenečka z Itálie, dala jsem si žádost o mezinárodní registraci chráněného názvu chovatelské stanice. Za 5 francouzsky znějících názvů odkazujících na původ plemene, jsem napsala na poslední místo jednu z nesčetných Albertových přezdívek, protože mne už nic kloudného nenapadalo. Říkala jsme si, to do Bruselu nepošlou, budou si říkat- ta si dělá srandu. Nedělala, tajně jsem doufala, že to projde. A prošlo! Díky smyslu pro humor pracovnice plemenné knihy ČMKU paní Jarošové. Po pár letech, když jsem chválila název její ch.st. Andělské oči a utrousila jsem: „Já mám ještě výstižnější – Prdlavka!“ vykřikla: „Jéžiši to jste Vy?! Já zato tehdy dostala od šéfové vynadáno, že jsem to do Bruselu poslala! A říkala jsem si - to bude buď na buldočky nebo bassety, a to sedí.“ A měla pravdu. K Prdlavce se váže ještě jedna historka. Po katastrofálních povodních v červenci 1997, hned jak začala chodit pošta, mi volala mamka do Prahy: „Přišla Ti nějaká Prdlavka za 540 korun. Co budeš chovat, blechy?!“ Neměla ani tucha, že už za měsíc se mnou vlakem v tašce přijede Nora…

    Vrátím se k té další fence. Protože se mi vždycky moc líbil Scheel´s First Edition, kterého řadím do mého pomyslného TOP TEN bassetů všech dob, v létě 2000 jsem si všimla, že Scheelsovi mají nakryté dvě fenky moc pěkným Easygoing della Luna Caprese. Nelenila jsem a napsala jim. Vyměnili jsme si spoustu faxů, oni mi posílali nádherné fotografie obou vrhů (Kresten je profesí fotograf) a mne už na těch prvních nejvíce zaujala Castanuella, říkali jí Nůlí.

 malá Kaštana

foto: K.Scheel

To mi moc neznělo. Jelikož se snažím na své bassetky volat jménem stejným nebo podobným tomu co mají v rodokmenu, vymyslela jsem ještě před tím, než jsem se do do Dánska vydala, že jí budu říkat Kaštanka. Až po dvou letech jsem se při služební cestě do Lotyšska dověděla, že se tak jmenuje známá povídka A.P. Čechova z knihy Koňská familie. Povídka je o fence, kterou malému chlapci ukradnou cirkusáci. Tu knihu jsem dostala darem.

Dva týdny před tím, než jsem si měla k Scheelsům jet pro štěňátko Kaštanku, mi napsala Nathalie Franckx z Belgie, že se jí moc líbí Nora a zda nebude mít štěňata. Po pár mailech jsme zjistily, že si obě pojedeme pro štěně ke stejným chovatelům a já jsem se beznadějně zamilovala do její, tehdy mladičké, Kinthyre She´s Red van Grunsven a napsala jsem, že URČITĚ chci její dceru, stejnou jakou je ona sama. Od té doby se datuje naše přátelství a spolupráce, která vyústila v to, že mám doma již dvě fenky z jejího chovu, z chovu dnes již velmi známe ch.stanice Nhabira. Ale to předbíhám…

Takže v listopadu 2000 jsem vyrazila do Dánska pro Kaštanku. Už tam jsem měla možnost zjistit, že to co povezu s sebou domů je nebe a dudy v porovnání s Norou. Když jsem se šla podívat na štěňata, ta se na mne vrhla jako piraně a já při válení po zemi přišla o zlatou náušnici s briliantem (malinkým). Náušnice se nenašla a jelikož ani žádné štěně nepřišlo k úhoně, je jasné, kde skončila. V ho..ě! Kaštana coby štěně si temperamentem nezadala s teriéry, neposeděla ani vteřinu, pořád byla v pohybu, přes den nestíhala spát, aby jí něco neuniklo. Hned po příjezdu se vyškrábala na postel a okupoval ji další 2 měsíce, tam mi ožrala brýle a ovladač na TV. Pak byla přesunuta na verandu domku, kam jsme se v lednu 2001 přestěhovali. Tam hned, ve věku 4,5 měsíce, začala štěkat a hlídala za plotem, když někdo šel. Ta „ukecanost“ jí zůstala dodnes.

Do domečku se spolu s Norou a Kaštanou stěhoval i Albert, ale moc si nového bydliště neužil. V únoru 2001 ochrnul na zadní nohy. Jelikož již od listopadu 2000 mi byla známa jeho neblahá diagnóza - rakovina s metastázami, nemělo smysl ani o operaci uvažovat. S největší pravděpodobností jeho ochrnutí bylo způsobenou rostoucím nádorem. Albert byl díky bolestem velmi agresivní, nechtěl se ani nechat odnášet ven na vyvenčení, nemělo cenu jeho utrpení prodlužovat. Pochován je na zvířecím hřbitově Zahrada přátel nejvěrnějších v Praze Bohnicích. Na hrobu mu roste javor cukrový, protože měl strašně rád sladké, dával mu předost i před masem. Jeho specialitou byly tatranky, pro které si sám chodil do bufetu Agronomické fakulty ČZU a bravurně je dokázal rozbalit a slupnout téměř v celku. Já jen chodila platit jeho útratu – 5,-Kč. Takže jsme v domečku zůstaly jen samé holky, včetně kočky Roxy (Ruská modrá), které bylo letos v červenci už 13let.

Kaštana zahájila výstavní kariéru na Světové výstavě v Portugalsku, ale jelikož někdě potřebovala vybít svůj obrovský temperament, jezdila jsem s ní na coursingy a jako zcela první basset v ČR, a zřejmě i v Evropě, se stala držitelkou Coursingové licence. Také absolvovala Barvářské zkoušky honičů ve II.ceně pod vedení Luboše Jedličky, který ji ke zkouškám připravil.
 

Jak už jsem zmínila dříve, v roce 2000 jsem se zamilovala do plášťové bikolorky Kintyre She´s Red van Grunsven alias Stien.  Když Nathalie přivezla z Velké Británie dospělého psa Balmacar Baxtera alias Banja a Stien se jím rozhodla. nakrýt, bylo jasné, že pokud se narodí plášťová bikolorka nadějného exteriéru, poputuje do Čech. Ze dvanácti štěňátek byla pouze jedna fenka plášťová a jak se později ukázalo, byla nejlepší z vrhu. Od počátku jsem pro ni měla vymyšleno jméno Bohemian Gold, ale belgická plemenná kniha povoluje pouze jednoslovná jména, proto má v rodokmenu pouze Bohemia a Goldie , Goldyna se jí říká. Na svoji první výstavu vyrazila do Paříže na Evropskou a získala titul Nejlepší štěně plemene. Slibně započatou kariéru (vítězství ve třídách mladých, resBIS Mladá fena MVP Trenčín) přerušila má vážná autonehoda v únoru 2003. Goldie se pak předvedla už jen na Evropské výstavě v Bratislavě – V3 v prostřední třídě a na Speciální výstavě Basset klubu kde u Carly Gerber získala titul Vítěz speciální výstavy.

11.května 2003 se narodil první vrh Prdlavka. Kaštance a Banjovi. Štěňata se rozutekla takřka do celého světa a dělají radost majitelům v Německu, Maďarsku, Finsku, Japonsku a v Nymburce.

          Kaštana a štěňata

 Na jaře 2005 byla Goldina zapůjčena na vrh do své domovské ch.stanice Nhabira, kde odchovala 9 štěňat po německém psovi True Pleasure Erasmus . Ve stejné době byla bohužel Noře diagnostikována pokročilá fáze rakoviny mízních uzlin. Od začátku června 2005 už odmítala potravu. Rozhodla jsem se, že ji nechám uspat až po narození mého vlastního potomka. A tak ve středu 22.6., týden po narození Jiříka, mi navždy usnula na klíně na našem dvorku. Hrobeček má kousek od domku, kde jsme bydleli, v listnatém neudržovaném lesíku, kolem kterého jsme chodili na procházky. Ten za tu dobu tak zarostl, že jsem její hrob minulý měsíc už ani nenašla.

Od konce roku 2005 jsem hledala vhodného „ženicha“ pro Goldinu, její chovatelka mne přesvědčila, ať nakryji Udem del Galavrone, kterého měla v tu dobu u sebe zapůjčeného. Proto jsme v květnu 2006 s Lenkou Zitovou a jejím manželem vyrazili do Belgie. Krytí se povedlo a v den mých pětatřicátých narozenin se v obýváků u Zitů narodilo 11 Prdlavek. Jedenáct italských temperamentů, 11 ninjů štěkajících a peroucích se od 3 týdnů. Některá štěňata opět odjela do zahraničí. Ze 2, která zůstala v ČR, jsou dnes již šampioni. Díky fenečce Bamba-Bibi (též je již šampionkou), která jako poslední odjela k nové rodině do Polska, vznikl tento nový web. Vznikl díky zručnosti její majitelky Boženy Halocha. Boženko – Tobě patří velké díky!

foto: J.Šimeček

 Jak Jiřík rostl, začalo mi být smutno po výstavách a začala jsem na ně opět jezdit jako divák. Protože se mi začalo stýskat i po vystavování, bylo jisté, že nutně potřebuji novou „holku“ Prdlavku. Počátkem roku 2007 se v ch.stanici Nhabira narodil perspektivní vrh po krásné Swede Sun´s Elle a já jsem si po docela dlouhém váhání vybrala plášťově bikolorní fenku Nhabira Giggles. Měla se původně jmenovat Goosberry – Angrešt, ale toto jméno belgická plemenná kniha nepovolila, protože ve vrhu bylo jméno podobné – Goosbump. A tak jsem si z výstavy v Luxembourgu domů přivezla něžnou princeznu Gigi (čti džidži). Od prvních chvilek byla s Jiříkem jedna ruka, nikdy ho nekousla, nepovalila na zem, jen rozdávala něžné pusinky. Jiřík od té doby, když vidí bassety (na fotce, nakreslené, v televizi) tak jim říká džidžinka. Gigi jsem na její první výstavu přihlásila na Evropskou do Zagrebu, kde se stala nejlepším Baby plemene a předvedla se v závěrečných soutěžích pod vedením profi handlera, pod jehož vedením se měsíc před tím učila výstavní rutině. Počátkem roku 2008 se předvádění Gigi na výstavách ujala Lenka Zitová, protože mne zlobila záda. Šlo jim to spolu skvěle a Gigi s ní toho hodně vyhrála.
 

 A co bude dál? Určitě dlouho odkládány poslední vrh Goldiny, další výstavy pro Gigi a v příštím roce možná do výstavního kruhu s Gigi nastoupí i Jiřík. Sám to chce, přesvědčil nás o tom, když na minulé výstavě volal na Lenku převádějící Giginu: „Teto, teto já chce taky vodit!“

Pokračování příště…

Srpen 2008